1. kapitola MN

První krátká kapitola k Motákův návrat přeložena. Hezky se bavte, a zanechte komentáře, co vy na to ;)

Vaše Pecka :)

Pan a paní Dursleyovi z domu číslo čtyři, Zobí ulice, mohli s hrdostí říct, že byli naprosto dokonalou rodinou. Pan Vernon Dursley byl ředitelem úspěšné firmy na výrobu vrtaček Grunnings. Paní Petunie Dursleyová udržovala dům v neposkvrněném stavu, ačkoliv v takovém sousedství to bylo běžné. Jejich syn Dudley byl, alespoň podle nich, vidinou dokonalosti. Nicméně to nebyla práce pana Dursleyho, dům paní Dursleyové, nebo jejich syn, díky čemuž byli na Zobí ulici oblíbení: byl to jejich synovec Harry James Potter.

Harry Potter byl neobvyklý chlapec. Když mu bylo 15 měsíců, vlastní rodiče jej dali jeho tetě a strýci s tím, že ho nechtějí, že pro ně není dost dobrý. Tohle samotné stačilo na to, aby si Potterovi vysloužili nenávist obyvatel Zobí ulice, ale to nebylo všechno.

Už jako malý si Harry Potter uložil za cíl dokázat svým rodičům, že se mýlili. Ve škole mladý Harry dostával samé jedničky, pilně se učil, odevzdával úkoly včas a dokonce pomáhal mladším dětem. Jeho učitelé říkali, že je velmi milý a neměli vůči němu žádné výhrady.

Krom toho, i když mu bylo jenom deset, Harry Potter pomáhal v sousedství, jak jen mohl: sekal trávu, plel a zaléval květinové záhonky, myl auta – všechno, co jeho sousedé potřebovali, udělal bez řečí. Rovněž hodně pomáhal svojí tetě v domácnosti, dokonce vypomáhal i s vařením. Paní Dursleyová se často chlubila dámě z domu číslo šest těmi vynikajícími jablečnými záviny, které její synovec onehdy upekl.

Díky všem těmto věcem obyvatelé Zobí ulice pohrdali Potterovými a měli v oblibě Dursleyovi: jestliže vychovali tak báječného chlapce, museli být skvělí rodiče.

Navzdory veškeré té chvále ale Dursleyovi věděli, že jejich synovec je jiný: zdálo se, že se kolem něj vždy dějí podivné věci. Jako tehdy když malá Sally Davisová utíkala před výstavním buldokem pána z domu číslo jedenáct, a nedaleký hydrant znenadání vytryskl velké množství vody na toho psa a zahnal ho na útěk s ocasem mezi nohama.

Potom tu taky byly Harryho vlasy: rostly rychleji než plevel, který každý den vytrhával ze záhonků své tety. Třebaže jejich sousedé tyhle věci připisovali náhodám, nehodám nebo šálení smyslů, Harry i Dursleyovi věděli, že se něco děje.

Potkáváme Harryho a Dursleyovi na jejich každoročním výletu do zoo na oslavu Dudleyho narozenin. Pan a paní Dursleyovi Dudleyho obskakovali, zatímco on a jeho kamarád Piers Polkiss se nudili k smrti. Harry mezitím přemýšlel o tom cizím pánovi, kterého potkal na odchodu z toalet ve zdejší restauraci. Byl malý a plešatý, měl bílé vousy a na sobě divné zelené šaty.

Jakmile uviděl Harryho, vypískl a začal mu třást rukou. Pak se na chlapce ale zadíval pozorněji, rychle ho pustil, omluvil se a během mrknutí oka odešel. Když si ho zkoušel Harry prohlédnout, zjistil, že je pryč úplně a beze stopy.

Harry si nad ním stále lámal hlavu, když vešli do pavilonu plazů. Z jeho myšlenek jej vytrhl strýc svým ťukáním na sklo, za nímž byl velký hroznýš královský. Had nejspíše spal, takže Harryho strýc a Dudley znuděně odešli. Harrymu bylo hada líto – neustále ho někdo vyrušoval, zatímco se snažil spát…

Najednou had zvedl hlavu a mrkl. Chvilku Harrymu trvalo, než celý překvapený mrkl oplátkou.

Dívaje se na Vernona a Dudleyho, had řekl: „Takoví tu jsou často.“

Příliš v šoku, aby odpověděl mluvícímu hadovi, Harry téměř přeslechl někoho zakřičet: „DUDLEY, PANE DURSLEY, POJĎTE RYCHLE! TO BYSTE NEVĚŘILI, CO TEN HAD DĚLÁ!“

„Uhni mi z cesty, Harry!“ křikl Dudley a odstrčil ho stranou. Tvrdě dopadaje na podlahu, Harry na něj zlostně zazíral a chystal se odpovědět, když v tom Dudley a Piers odskočili od skla, jako kdyby zmizelo.

Hroznýš vyklouzl ze svého vězení, dolů na podlahu a ven z budovy, přičemž zasyčel Dík na cestě ven. Všichni tři Dursleyovi a Piers byli příliš šokovaní několik dalších okamžiků, aby mohli reagovat, načež z pavilonu plazů urychleně vyběhli ven.

Harry postřehl, že jeho teta a strýc mu věnovali rychlé pohledy, ale Dudley a Piers byli příliš vyděšení na to, aby si toho také všimli.

Ve chvíli, kdy se dostali zpět domů, teta Petunie pospíchala nalít strýci velkou brandy, zatímco Harry vyběhl k sobě do pokoje. Usadil se na postel a přemýšlel, rozhlížeje se kolem. Jeho stěny byly rámovány policemi s knihami a viselo na nich několik z jeho nejlepších diplomů a ocenění.

Hadi nemluví a skla jen tak nemizí samy od sebe. Teď měl Harry důkaz, že se kolem něj dějí zvláštní věci, a byl rozhodnutý tomu všemu přijít na kloub. Neměl ani tušení, že odpověď dorazí jen o pár týdnů později – a není to odpověď, kterou by zrovna čekal.

V pondělí týden před Harryho narozeninami jeho příbuzní snídali a Harry šel pro poštu. Zvedl psaní ze země a začal je prohlížet. Přišel dopis od tety Marge, sestry jeho strýce, účet a dopis pro Harryho. Na obálce bylo napsáno:

Pan Harry Potter

Nejmenší ložnice v domě

Zobí ulice 4

Kvikálkov

Surrey